Chovatelská stanice

JAK TO VŠECHNO ZAČALO?

Dlouhou dobu jsem snila o tom, že bychom si mohli pořídit nového člena rodiny. Rozhodování nebylo snadné, protože manžel byl těžký alergik a v přítomnosti psů se dusil, natékaly mu oči a o psovi nechtěl ani slyšet. Nicméně  mé několikaměsíční neustálé naléhání a přemlouvání už asi nemohl déle snášet a proto jednoho dne pronesl ANO, ale když už pes, tak pořádný!! A sice VÝMARSKÝ OHAŘ!!
V tu chvíli mi bylo úplně jedno jestli budeme mít doma výmarského ohaře, boxera či dogu, hlavně že budeme mít psa!! Jediné na čem jsem ale trvala bylo, aby měl pes průkaz původu. A tak jsem nelenila, držela se pořekadla „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ a okamžitě začala na internetu hledat a obvolávat různé chovatelské stanice, které měly zrovna štěňata. Asi po čtvrtém telefonátu jsem se dovolala do CHS od Potoka Kačáku k Ivetě Novákové a přesto, že neměli volného pejska, ale pouze poslední volnou fenečku, cítila jsem, že by to mohla být ta správná CHS a že je vlastně úplně jedno, jestli budeme mít kluka, nebo holku.
Hned na druhý den jsme se museli jet na tu šedivou kuličku podívat. 400 km tam a 400 km zpět, až ke Kladnu. Ale těch ujetých 800 km za tu podívanou stálo!! Byla tam, moje ČERVENÁ HOLČIČKA! Od první chvíle OSUDOVÁ LÁSKA!! Ten, kdo nikdy neměl psa, tak to nejspíš nepochopí, ale pro mně to v tu chvíli byla neskutečná radost, pocit štěstí a další splněný sen v mém životě. Na návštěvě u Ivety jsme strávili několik hodin a při mazlení malých šedivek, jsem vyzvídala a sbírala veškeré informace, které bych jakožto správný majitel měla vědět. Dodnes si pamatuji větu, kterou jsem tehdy pronesla – „opravdu, ale opravdu nechci psa na výstavy ani na zkoušky, jde mi pouze o domácího mazlíka“. Paní chovatelka se jen zlehka pousmála a nejspíš už v té době přesně věděla, že nakonec to stejně bude všechno úplně jinak.
Po čtyřech týdnech od první návštěvy nastal konečně den „D“ a my si pro svou „červenou DIXIE“ mohli konečně přijet. Už v 9 hodin ráno jsme zvonili na paní chovatelku a těšili se, až si tu svoji krásnou šedivou uličnici odvezeme domů. Na cestu jsme dostali spoustu hraček a dobrot pro Dixie, průkaz původu, očkovací průkaz, další cenné rady a taky příslib, že můžeme volat kdykoliv.
Dohodly jsme se, že budeme posílat fotky, aby věděla jak se Dixie má a jak prospívá. A že si sem tam napíšeme. To jsem ještě netušila, že se z nás časem stanou dobré kamarádky a že místo občasného kontaktu, budeme ve spojení skoro každý den.
Od prvního dne spala DIXIE se mnou v posteli, byla rozmazlována, hýčkaná, dobře krmena a byla právoplatným členem naší rodiny.
Postupně jsem splnila všechny podmínky k uchovnění a založila jsem si svoji chovatelskou stanici, která vznikla 8. srpna 2014 . Název SILESIAN WEIM jsem  vybírala velice dlouho, trvalo to několik týdnů. Neustále  jsem to měnila a nedokázala se rozhodnout, zda bude název v češtině či v jiném jazyce a co by měl samotný název vyjadřovat. Nakonec jsem si řekla, že když už bydlíme ve Slezsku, tak dám Slezského výmara a aby to bylo o něco zajímavější, udělala jsem z toho název Silesian Weim.
Momentálně má naše chovatelská stanice pouze jednu fenku DIXIE OD POTKA KAČÁKU, ale do budoucna plánujeme náš chov rozšířit o další výmaří slečnu. Teď už se hrozně moc těšíme na náš první vrh „A“. Snad se mi splní můj další sen a v létě se narodí krásná a zdravá šedivá „Áčka“.
A ještě k mému manželovi – začátky byly hodně kruté, nemohl dýchat, neviděl přes oteklé oči, ale obětoval se. Začal chodit na alergologii a brát léky. Tímto bych mu chtěla poděkovat, že to vše kvůli mě podstoupil a že jsme si Dixinku mohli nechat.

NAŠE PRVNÍ VÝSTAVA

Zlomový den přišel ve chvíli, kdy nás paní chovatelka poprosila, abychom se s DIXIE zúčastnili speciální klubové výstavy výmarských ohařů v Telči 15.9.2012. Nechali jsme se přemluvit a nastoupili do kruhu. Moc nám to ještě nešlo, výstavní postoj jsme moc netrénovali, ale panu rozhodčímu se Dixule i přesto moc líbila a vyběhali jsme si ve třídě dorostu VN1 a posléze jsme vyhráli NEJLEPŠÍ DOROST PLEMENE.
Byla jsem tak překvapená a zároveň šťastná, že jsem se rozhodla, že to nejspíš nebude naše poslední výstava a že do kruhu v brzké době opět nastoupíme. A tím to vlastně všechno odstartovalo. Začali jsme s DIXIE jezdit  na výstavy.
    Sorry, no posts matched your criteria.