Dlouhou dobu jsem snila o tom, že bychom si mohli pořídit nového člena rodiny. Rozhodování nebylo snadné, protože manžel byl těžký alergik a v přítomnosti psů se dusil, natékaly mu oči a o psovi nechtěl ani slyšet. Nicméně mé několikaměsíční neustálé naléhání a přemlouvání už asi nemohl déle snášet a proto jednoho dne pronesl ANO, ale když už pes, tak pořádný!! A sice VÝMARSKÝ OHAŘ!!
V tu chvíli mi bylo úplně jedno jestli budeme mít doma výmarského ohaře, boxera či dogu, hlavně že budeme mít psa!! Jediné na čem jsem ale trvala bylo, aby měl pes průkaz původu. A tak jsem nelenila, držela se pořekadla „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ a okamžitě začala na internetu hledat a obvolávat různé chovatelské stanice, které měly zrovna štěňata. Asi po čtvrtém telefonátu jsem se dovolala do CHS od Potoka Kačáku k Ivetě Novákové a přesto, že neměli volného pejska, ale pouze poslední volnou fenečku, cítila jsem, že by to mohla být ta správná CHS a že je vlastně úplně jedno, jestli budeme mít kluka, nebo holku.
Hned na druhý den jsme se museli jet na tu šedivou kuličku podívat. 400 km tam a 400 km zpět, až ke Kladnu. Ale těch ujetých 800 km za tu podívanou stálo!! Byla tam, moje ČERVENÁ HOLČIČKA! Od první chvíle OSUDOVÁ LÁSKA!! Ten, kdo nikdy neměl psa, tak to nejspíš nepochopí, ale pro mně to v tu chvíli byla neskutečná radost, pocit štěstí a další splněný sen v mém životě. Na návštěvě u Ivety jsme strávili několik hodin a při mazlení malých šedivek, jsem vyzvídala a sbírala veškeré informace, které bych jakožto správný majitel měla vědět. Dodnes si pamatuji větu, kterou jsem tehdy pronesla – „opravdu, ale opravdu nechci psa na výstavy ani na zkoušky, jde mi pouze o domácího mazlíka“. Paní chovatelka se jen zlehka pousmála a nejspíš už v té době přesně věděla, že nakonec to stejně bude všechno úplně jinak.